Je to už více než rok, co jsem se vrátil z téměř měsíčního pobytu v Kanadě. I přesto jsou mé vzpomínky stále celkem živé, jelikož to je událost, na kterou nikdo jen tak nezapomene. Nebudu zmiňovat několikadenní přípravy ani celkem devítihodinový let s dvěma přestupy ve Frankfurtu a Torontu, který si zasloužil i vlastní příběh, ale začnu přistáním v cílové destinaci, a to přímo v největším metropolitním centru západní Kanady.
Vancouver je přístavní město v jihozápadní části provincie Britská Kolumbie a místní přístav vykazuje největší objem přepravy v celé Severní Americe. Město se v roce 2010 proslavilo při hostování 21. zimních olympijských her. Aktuální počet obyvatel je něco přes půl milionu a vlivem velmi rychlého růstu se odhaduje, že do roku 2020 překročí hranici 2,5 milionu.
Přistál jsem v odpoledních hodinách a na letišti už na mě čekal otec. Ten tu strávil již několik měsíců, takže stihl nasát zdejší atmosféru, poznal zdejší kulturu a zvládne se orientovat po městě. Já jsem přiletěl dnes, tedy první prázdninový den. Po ubytování jsme prošli po Wreck Beach, jedné z místních nejslavnějších pláží. Ani ve večerních hodinách tu nebylo prázdno a skupinka hudebníků tu na různé nástroje včetně bicích jammovala v jazzovém stylu. Už tady jsme začali poznávat místní kulturu, je naprosto běžné, že se s vámi dá do řeči černoch s Jamajky, většina lidí je velmi přátelská a na každém místě jsou vidět známky multikulturalismu, žijí tu lidé z celého světa.
Další dny jsme strávili poznáváním centra města. Hlavní čtvrť neboli Downtown se nachází na poloostrově, ze všech stran je tedy obklopen mořem a s okolním městem jej spojují čtyři mosty a lidi přepravuje zvláštní druh městské hromadné dopravy, tzv. SeaBus. Jsou to speciálně upravené lodě, které v intervalu několika minut křižují po vyznačených zastávkách záliv nacházející se mezi centrem a čtvrtí North Vancouver. Platí se běžnými jízdenkami, které se používají kromě běžných prostředků používají mimo jiné i pro SkyTrain, což je obdoba metra, ale většinu trasy jede nad zemí, ve městě na mostech, takže je často pěkný výhled na město. Měl jsem příležitost ho využít už první den, jelikož jedna ze čtyř hlavních tras, Canada Line, spojuje letiště a centrum města.
1. července se slaví Canada Day, u příležitosti výročí spojení tří Britských kolonií a vznik samostatné země s názvem, který zůstal dodnes. Bere se to celkem ve velkém stylu, na různých místech ve městě se konají koncerty, průvody, na každém rohu se rozdávají kanadské vlajky. Hlavním centrem všeho dění je Canada Place a přilehlá náměstí, kde jsou postavená podia a vystupují zde rockové a jazzové skupiny. Všude je plno lidí. Vyvrcholení přichází v noci, kdy jsou spuštěny velkolepé ohňostroje. Všechno to získá ještě další rozměr, když se nacházíte na jedné z nejvyšší budov ve městě, na vyhlídce Vancouver Lookout, odkud je široký 360° výhled na celé město a na tu barevně jiskřící záplavu po celé obloze.
Vedle moderního mrakodrapy porostlé čtvrti Downtown se tu nachází dalších několik čtvrtí, z těch nejokázalejších bych jmenoval Gastown, historickou část nacházející se v blízkosti přístavu, která byla původním centrem. V minulosti býval centrem nočního života, bylo tu celkem přes 300 barů a hospod. Dnes je hojně navštěvován turisty, kromě historických budov spadajících do památkového dědictví jsou největší atrakcí pro toto místo typické parní hodiny, které jsme mohli zahlédnout v úvodu známého německého filmu Nekonečný příběh.
Pokud se projdete bránou Millenium Gate, rázem se ocitnete na úplně jiném místě. Nacházíte se totiž v čínské čtvrti Chinatown a zaručeně to poznáte. Tvoří ji několik bloků s typickou čínskou architekturou. V místních obchůdcích jsou k dostání ingredience a předměty z dalekého orientu, přičemž u většiny člověk netuší, k čemu slouží. Čtvrť je určená spíše pro zdejší přistěhovalce než pro turisty, je tak vidět už z toho, že všechny texty jsou tu čínštině bez jakýchkoli pokusů o překlad a anglicky tu skoro nikdo nepromluví. Součástí je i rozsáhlá čínská zahrada.
Co mě ale zaujalo nejvíce je způsob života, který zde lidé vedou. Přes den jistě tvrdě pracují, jelikož ceny bytů a nakonec ani potravin nejsou zrovna nízké, ale pokud se odpoledne projdete po parku, rodiny sedící na dekách pod stromy pořádají pikniky, po cyklotrase vedoucí kolem pobřeží se lidé projíždí na kolečkových bruslích nebo běhají, otcové si hrají na hřišti s dětmi a všude panuje naprostý klid a žádný spěch. Večer většina obyvatel vyrazí do ulic a barů, kde je opravdu rušno. V postranních uličkách čekají policisté a záchranná služba, pokud by se něco přihodilo, aby mohli zasáhnout, jinak ale nechávají lidi bavit se. Když se všichni rozejdou, nastoupí úklidová četa a ráno jsou ulice naprosto čisté bez náznaku toho, že by tudy v noci prošly tisíce lidí.
Po pár dnech strávených zkoumáním Vancouveru jsme si vypůjčili menší auto a vyjeli na 14denní cestu po národních parcích Britské Kolumbie a Alberty. Při zdejších vzdálenostech se číslo na tachometru u konce cesty přehouplo přes 3000 km a můžu říct, že to stálo za to. Příroda v Kanadě je jedinečná a nic pozoruhodnějšího jsem nikde neviděl. Koupali jsme se ve 14°C moři, navštívili poušť s teplotou 30°C ve stínu, poznali ničím nedotknutou divočinu a koupali v řece v přírodních termálních pramenech, vypravili se na ledovec, plavili se po jezeře na kánoji, zažili sněhovou vánici. A to všechno během dvou týdnů a to ještě není všechno. Kdo by chtěl vědět víc, může si přečíst si můj blog http://dobrodruzo.posterous.com, který jsem si tam na cestách vedl.
Kanada je podle aktuálního žebříčku zemí s nejlepší pověstí a nejlepšími podmínkami k životu na světě. Přičemž Vancouver se mi velmi zalíbil a mám takové tušení, že se sem ještě někdy vrátím. A třeba i na delší dobu než jen jeden měsíc.